Desmond Morris: Lidský živočich

Předem však musím upozornit, že tato „recenze“ byla původně určena k osobnímu užitku, není tedy zaměřena tak obecně, jak by možná bylo třeba, a je víceméně obsahem než recenzí.

Nejdříve pár slov k hodnocení. Tato kniha mě naprosto uchvátila. Byla vynikající... A to ji dokonce ještě urážím. Byla fenomenální... Možná je to příliš subjektivní, ale nemám téměř, co bych vytkl. Naopak. Jak dále píšu, naskytne se vám zcela nový pohled na svět kolem vás. Ale pozor! Základem je zájem o vzdělání. Pokud jste typ člověka, který v televizi volí před nějakým zajímavým dokumentem raději americkou střílečku, nenávidíte biologii, neradi se vzděláváte a na naučný text hledíte skrz prsty, není tato kniha nic pro vás. Minimálně ji nepochopíte, takže ji, snažně vás prosím, stejně jako celou recenzi, raději ani nečtěte!!! Nerad slýchám kritiky, s odpuštěním, ignorantů. Nejaktuálněji nynější předseda vlády. Byl novináři kritizován, že chodí, když to shrnu, jako hastroš. Ale co? Ať si chodí jak je mu libo. Takových dobře oblečených paňáců a tajtrlíků jsme už viděli, změna je nutná. A jak namítají, že má reprezentovat zemi?! Ha, ha. Hlavní je snad co dělá. A tento toho již stačil urovnat a udělat jak se zdá mnoho. Aspoň to tak vypadá a určitě vypadat má, že je v politice člověk, který konečně něco dělá, a je tu naděje pro lidi, kteří na to slyší. Možná si myslíte, že si tu zase „agituji“ podobně jako u Komenského. Ale omyl. Toto s knihou úzce souvisí. Jak, na to přijdete po přečtení sami (to jsem z toho pěkně vybruslil).

Dalo by se shrnout, že kniha je jakýmsi téměř odborným - avšak ne odporným, tj. není psána nějakou směsí termínů, nýbrž normálním, laikovi přístupným jazykem – pojednáním o člověku. Autor většinou nadhodí nějaký fakt nebo teorii, který (kterou) následně velmi zajímavým způsobem pomocí příkladů rozvede. Vzhledem k tomu, že pan Morris je zoolog a ne psycholog, „otevírá“ se nám v knize zcela nový pohled na člověka a jeho chování. A to ne ze stránky psychologické, ale spíše z prakticky-historické. Pátrá po původu přirozeného lidského chování, které, ač se snažíme jak chceme, nikdy zcela neeliminujeme. Mluvím o různých posuncích, výrazech atd. Zkoumá jejich původ a zoologické zkušenosti jsou mu v tomto směru velice prospěšné. Tak se postupně dozvídáme, proč se chováme, jak se chováme. Jak sám na začátku píše, pozoruje člověka tak, jako kterékoli zvíře – tak aby ho svou přítomností neovlivnil. A to je zásadní. Právě proto ten zcela jiný pohled na člověka, kterému přezdívá nahá opice. Kniha je rozdělena tematicky do šesti kapitol, které se však částečně mnohdy prolínají.

První – Mluva tělem – byla pro mě nejzajímavější. A doporučuji, když ne celou knihu, přečíst alespoň tuto čtyřicetistránkovou kapitolku. Získáte tím zcela jedinečný a zajímavý pohled na dění kolem vás. Ač je na začátku naťuknut důvod a význam přesunu člověka do vertikální polohy, je název kapitoly výstižný. Je v ní rozveden (ale ne až příliš podrobně) význam a výskyt gestikulace a mimiky. A pokud si budete chtít pravdivost Morrisových tvrzení sami ověřit, stačí si zapnout nějakou politickou debatu, nejlépe s komunisty, kteří autoritativní gesta rádi a často používají. Odbočka: kdybyste někdo věděl, kde sehnat knihu „Gesta – jejich původ a roztřídění“ od Desmonda Morrise, dejte mi vědět. Dodatek – podzim 2005 – Levné knihy za 39Kč. Zpět. Jak kapitola dokazuje, všechno má svůj původ a tedy i gesta a chování. Nejpřesněji Morris asi vystopoval původ gesta, používaného na anglických ostrovech jako vulgární, totiž „obrácené vítězné véčko“ z ukazováku a prostředníku, avšak s dlaní otočenou k tělu. Zdůrazňuji dlaní k tělu. Všimněte si, že znamení vítězného V (Victory) se kyne dlaní od těla. Morris se domnívá, že zřejmě pochází z dob válek růží, kdy se po vítězství Angličané posmívali Francouzům tím, že jim ukazovali prsty, jimiž se napínala tětiva luku (proslulí angličtí lučišníci) jako výsměch francouzským výhružkám, že Angličanům prsty utnou (taky v tom mám guláš). V přirozené mimice je zase velmi přínosný třeba „rozbor“ chování lhajícího člověka.

Druhá – Lovící opice – dokončuje ještě vývoj člověka, tentokrát z hlediska lovu. Autor zde rozvádí, pro mě docela převratnou Hardyho teorii vzpřímení člověka. Ta tvrdí, že člověk při svém vývoji zřejmě musel „projít“ vodním prostředím, což dokládá mnoha přizpůsobeními lidského těla k životu ve vodě, resp. u vody, mezi než patří např. orientace nosních dírek směrem dolů, potápěcí reflex a další, která se u ostatních primátů nevyskytují. Právě lov byl zřejmě příčinou mnoha uzpůsobení lidského těla, jako třeba zvětšení mozku spojeném s větší potřebou bílkovin a tedy masa. Lidské chování z velké části vysvětluje právě zakódovanou potřebou lovu. Protože – proč člověk hraje různé hry? Zábava? Ano, ale ukažte hru, která není lovem za výhrou. A bohužel nejničivější formou lovu, je, jak sám píše, válka. Mně se na této knize nejvíce líbí, že nám nejsou kladeny fakta se slovy – „je to tak“, nýbrž autor vždy na velice dobrých příkladech z praxe dokládá pravdivost jeho tvrzení – ale nenutí nám ho! Autor na mě vůbec působí jako vzdělaný, inteligentní, zcela liberální (když na začátku zcela nenásilným způsobem obhajuje jeho pohled na člověka jako na „nahou opici“, jak také nazval jednu ze svým knih) a racionálně smýšlející člověk (což dokazuje jeho „nesobecky nádherný“ pohled na člověka – ne jako na nadřazeného tvora, nýbrž jako na „obyčejného“ živočicha), čímž si mě také velice naklonil. Takových lidí je dnes totiž málo. A to mě mrzí. Ale to by bylo na dlouhé povídání.

Třetí – Lidské zoo – popisuje ovlivnění člověka životem ve městě. Lidským zooem (ne, tak ne), zoem (ne, tak taky ne), zoo (Aha. Nesklonné. Já jsem si to myslel.) se míní právě město. To ale člověka, což si stále možná dost dobře neuvědomujeme, velmi silně ovlivňuje. Autor dokazuje, že člověk, zvyklý odpradávna žít v malých skupinkách, je ve městě stručně řečeno nesvůj, a proto se značně chováním liší od venkovských kamarádů. To jsou ty známé panelákové psychologie, kdy, když se něco na sídlišti přihodí, si každý říká, že pomoc zavolá někdo jiný a v konečném efektu nepřijde většinou pomoc žádná. To by se na vesnici nestalo. Anebo další důkaz. Viděli jste někdy na venkově grafity?

Čtvrtou – Biologie lásky – zde nebudu rozvádět. Ne, že by byla nějak pohoršující nebo nezajímavá (spíše naopak), ale nechci „vykecat“ všechno. Jen si to hezky přečtěte sami.

Pátá – Nesmrtelné geny – je jakýmsi pokračováním předchozí. Týká se pozorování chování novorozeňat a z druhého konce také smrti. U chování dětí je upozorňováno na nové metody v porodnicích a důležitost správné výchovy a pozornosti věnované dítěti v raném věku. Když to takhle stručně říkám, možná to vypadá nezajímavě. Ale nebojte se, nudit se nebudete. Autor v této kapitole dále popisuje, že jen člověk si díky myšlení uvědomuje možnost úmrtí (kdežto jiní živočichové si toto uvědomují jen v bezprostředním ohrožení), a proto se vždy snažil a snaží najít nějaký zázračný lék na nesmrtelnost. Jednou variantou je kryonika, věda, zabývající se právě prodloužením života pomocí zmrazení.

V poslední, šesté kapitole – Více než pouhé živobytí – je podrobeno oku autora umění. Na této kapitole mě nejvíce zaujalo povídání o přirovnávání. Je zajímavé, že jedině člověk má tu jedinečnou schopnost vnímat symboliku. Autor uvádí příklad. V knížce je otištěn obraz surrealistického malíře Magritta. Je na něm namalována dýmka, pod kterou je, v překladu, napsáno „Toto není dýmka“. A opravdu. Dýmka je sice velmi realisticky zachycena, avšak, jak autor obrazu vysvětlil, dýmka to není, „Protože do této dýmky nemůžeme nacpat tabák“. Je to zajímavý příklad složitého lidského myšlení, využívajícího symbolického vyjádření, díky čemuž se také vyvinula složitá lidská řeč. Prosté. Ale zajímavé. Jinak ale, mám-li být přece jen kritický, byla tato kapitola pro mě nejméně zajímavou.

Na závěr by ještě stálo dodat, že kniha je opatřena pěknými barevnými fotografiemi. Takže si ji přinejmenším alespoň prohlédněte. Nechci vás přemlouvat, ale stojí to za přečtení...