JanKo'Web.
Světový den prevence týrání a zneužívání dětí.

Josef Hiršal: Poezie

Výběr poezie Jiřího Hiršala ze sbírek Párkař – Květy poezie 1997 a Nonsens, parodie, padělky – Mladá fronta, Praha 1997.

Nejprve bych si dovolil komentovat sbírku Párkař, až poté bych se už jen stručně zmínil o Hiršalových nonsensových dílkách.

Párkař je malá knížečka notýskového formátu a má asi 40 stránek. Přes malý rozsah v sobě ukrývá velmi pozoruhodné básně, tedy lépe řečeno pastiše. Nejdříve by asi bylo dobré vysvětlit si, co to takový (doufám, že je mužského rodu) pastiš je.

Pastiš je (tuším, že Josef Hiršal byl u nás jedním z prvních, který tento druh poezie začal používat) napodobenina či parafráze nějakého díla slavného autora. Hiršal konkrétně napodobuje české básnické „klasiky“, jako K. J. Erbena, K. H. Máchu, F. L. Čelakovského, Vrchlického a další a další... Napodobuje nejen jejich styl, ale také jejich jazyk. Ovšem vtipem je, že všechny tyto „parafráze“ mají něco společného – ve všech vystupuje motiv uzeniny, párku či párkaře. Zní to absurdně, ale v tom je právě kouzlo těchto básniček. Jistě, nejlépe si je užijete, pokud dobře znáte jejich předlohy, ale i bez dokonalé znalosti předloh je to pozoruhodné počtení. Ovšem pokud znáte „originál“, nasmějete se asi více.

Básně nemají názvy, nazvány jsou jen podle jejich parafrázovaných autorů. Tak mně osobně se nejvíce líbila básnička Karel Jaromír Erben – parafráze na Dceřinu kletbu. Zachován je Erbenovi typický baladický postup, docela napínavý a opakovaní posledního verše „dcero má/matko má“. Jenže „děj“ je trochu jiný, i když možná ještě „brutálnější“ – nepřímo se totiž dovídáme, že předtím, než se ty dva prsty dostaly na stůl, zmizel dceřin milý...

Nebo Karel Hynek Mácha – báseň napodobující Máj, hlavně svou melancholií a lyrikou: „nad oudolím bledojasná lůna, mračným nebem slabě prokmitává, ztichla loutna, přetrhaná struna, zvuky svoje žalostně dokonává... ...za vinu už odplatu svou vzal, na Milínu párkařem se stal.“ Tedy žádná poprava se tu nekoná jako „v předloze“.

Karla Havlíčka Borovského myslím netřeba komentovat: „V Kutné hoře na faře, nekrmí se buchtou, pán Bůh dělá párkaře, párek farář s kuchtou“. Je to jen důkaz, že i na tak malé dílko, jakým je epigram, lze udělat parafrázi...

Nebo Josef Václav Sládek – pastiš na selskou lyriku – na konci básně čteme „každý s chutí posvačí, mlatci, žetci oráči, proto vás mám rodné líchy nejradši“, co posvačí myslím není třeba vysvětlovat, co by ale možná stálo za vysvětlení je lícha – lícha je „úzký pruh pole“. Nic víc, nic míň.

A když jsem u toho, musím ještě připomenout Nezvala – parafráze na část Havrana (od Poa), avšak v jiném duchu: „Když jsem si stěžoval, Petře Bezruči, mně se snad střeva hladem asi ukručí... ...Řekl jsem mu – mistře, vy víte že vás ctím, teď však dejte pokoj, vidíte, že jím...“ (hádejte co asi).

Další Antonín Sova – přírodní lyrika – „ospalé údolí nad rovinami žhne... ...potulní párkaři jdou podél řeky...“. Fráňa Šrámek – na konci každé strofy je nějaké dvousloví, jako třeba „řeka a splav“, na konci celé básně pak „...když přišli sekáči k pažitu, měl každý - párek a křen...“.

Velmi povedená je také parafráze Karla Hlaváčka (možná, že mé hodnocení je příliš upjaté na texty, jejichž předlohy lépe znám, což je u poezie výjimka, která potvrzuje pravidlo, že poezii jinak nemusím – pozn. autora): „v sinavém stmívání vyšel pak do noci teskné, do noci nemocné, do noci mrtvé a chladné...“, zde se ale párek přímo nevyskytuje.

Za nonsensy (tedy básně, které zdánlivě nedávají žádný smysl, někdy se nonsens překládá přímo jako nesmysl) bych zmínil třeba báseň V parku – rozhovor dvou lidí na způsob – „Dobrý den. Je tady volno? – Ne, tady je obsazeno.“ vedoucí se v obměnách tak dlouho, až dojde do místa „Je tu volno? – Prosím. - Děkuji.“, je to docela zajímavé, když to člověk čte a nepřemýšlí příliš nad tím, přestože se za tím může skrývat docela zajímavý příběh o neodbytnosti... Či báseň Pampeliška – „já nebej pampevlk, pampelev...“, nebo Kopej – „kopej do nábytku, do psa... Kopej si na zahradě atomový kryt, poklad vykopej.“ – zase hra se slovem kopat. Další nonsensy jsou založeny třeba na grafické stránce textu, jsou sestaveny do různých útvarů či si autor hraje pouze s velikostí písma (Toto je první verš, dalším začíná řádek růst). Nebo Úterý – hru se slovem úterý, máme se mít jako v úterý, tedy brzy na úterý!

Vyhledat titul: Městská knihovna Praha
Rubrika Recenze | Tagy Výbor, Poezie, Básně, Humor | St 21.04.2010 | 4779x

Náhodné články

© 2008-201919 JK, kontakt, právní upozornění
Powered by Janko's RS| XHTML, CSS, RSS, analýza kódu, SEO servis, dostupnost, hosting, líbí se Vám tu?
Požadavek: 0.68986 s, generování: 0.04739 s, paměť: 1.49 MB, sql dotazů: 7, CPU: 29.13

.