Novela nás přivádí do Francie, konkrétně do Paříže, za první světové války...
Přeložil Jaroslav Zaorálek. Vydalo nakladatelství Albatros, v Praze 1975
Vypráví o tom, jak náhoda (respektive za to mohl tuším nějaký výbuch v podzemní dráze), svedla dva mladé lidi – Petra a Lucii k sobě. Petr se do Lucie téměř okamžitě zamiluje a náhoda jim přeje, protože se potkají znovu. Spřátelí se tedy a začnou se scházet. Petr je z poměrně dobře zajištěné rodiny, ale Lucie se musí sama živit malováním, za což se stydí. Ale ani to jejich vztahu nebrání. Nicméně, jak oba válka dala dohromady, tak je chce zase rozdělit, protože Petr má za několik měsíců narukovat na frontu. Oba milenci se tedy radují z každé hodiny, kdy ještě mohou být spolu. A nakonec také v náručí v kostele umírají, symbolicky na Velký pátek.
Tato 70 stránková novela není psána nějakou výhradní formou (ich, er), pokud bychom ale na řazení trvali, dovolil bych si formu označit jako wir-formu, protože asi nejvíce převažuje.
Z motivů války zde nacházíme strach při poplachu, vyhlášeného kvůli náletům německých letadel a všudypřítomnou obavu před Petrovým nástupem do této nesmyslné války.
Popisy prostředí jsou na můj vkus někdy až moc zlyrizované, minimálně až příliš rozvláčné natolik, že člověk začíná uvažovat o tom, že by bylo lepší tu knihu už sklapnou.
Dialogy Petra a Lucie jsou v milenecké úrovni, čímž ale nechci říci, že by byly nějak poklesle erotické. Naopak, je to prostě vesměs „roztomile nelogické“ štěbetání mileneckého páru, i když také sem tam skrývá hlubší smysl, například když oba milenci přemýšlí o válce, která je chce rozdělit.
Ovšem, abych si udržel své pověstné „sucharství“, musím dodat, že hlavně ze sociologického a etologického hlediska je tato novela velmi zajímavá, protože vlastně zachycuje, a myslím si že poměrně podrobně a realisticky, formování vztahu, což je věc velice pozoruhodná, zvláště pokud se na ní díváme očima nezávislého vnějšího pozorovatele (samozřejmě, očima aktérů je to bezesporu mnohem pozoruhodnější, ale teď jsem měl na mysli studijní hledisko).
Co se mi opravdu nelíbilo byl konec. Ano – novela, tak velký zvrat na konci, ale co je moc, to je moc. Hlavně mi záhadný pilíř, který oba milence pohřbil, vůbec nesedí. Je tam napsáno, že silný pilíř, o který se oba obírali se pohnul a celý kostel se do základů zachvěl a až pak zazněl rachot výbuchu. Když pomineme, že letadlo, které patrně výbuch mělo na svědomí, by bylo již zdálky slyšet, takže by se případný výbuch dal očekávat, je divné, že se pilíř nejdříve pohnul a až pak došlo k výbuchu. Myslím si totiž, že by to mělo být naopak – nejdříve by měl zaznít výbuch a pak až by se mělo vše otřást. Avšak tak to v knize není, z čehož mohu usuzovat, že pilíř shodili Petr s Lucií sami tím, že se neopatrně o staticky narušený nosný prvek opřeli. Následný výbuch pak mohl být způsoben nášlapnou minou, která byla u paty pilíře ukryta německými špijony, kteří také zajistili narušení statiky pilíře. Patrně to měli promyšlené - místo časovače, který by nezaručil přítomnost lidí v kostele. Pád pilíře jako spouštěcí mechanismus toto ošetřil lépe...
Tento web jsem zakládal na střední, v roce 2008. Je zde hlavně archiv mé tvorby.
Aktuální věci publikuji kvůli úspoře času na Twitter.
Honza
"Čas je materiál, ze kterého se vyrábí život."